„Gens du voyage“ ve Francii [fr]
Podle francouzské správní a právní terminologie se termín „Gens du voyage“ vztahuje na „nejrůznější skupiny osob, které samy sebe označují jako Romové, Cikáni, „Gens du voyage“, Manušové, Kalderašové, Sintové... a mají společný původ a romský jazyk.“
Většina těchto osob dnes již mluví francouzsky. Velmi široké pojetí uvedeného společenství odpovídá tomu, jak „Romy“ definuje Evropská unie (francouzsky). Ve Francii se výraz „Romové“ nepoužívá, neboť vymezuje skupinu obyvatel na základě jejich etnického původu, což je v rozporu s francouzskou ústavou. Termín „Gens du voyage“ se pro označení Romů používá také v Belgii. „Romy“ jsou ve Francii nazýváni pouze Romové z Rumunska, Bulharska a obecně střední a východní Evropy, kteří do Francie přišli většinou až po pádu komunismu a po vstupu určitých zemí do Evropské unie. Jelikož nejsou francouzští občané, nevztahuje se na ně výraz Gens du voyage. Ti, kteří ve Francii pobývají ilegálně, jsou od léta roku 2010 vyhošťováni za hranice země.
Za „Gens du voyage“ jsou sice považovány různé skupiny obyvatel a společenství, které povětšinou spojuje to, že se ve Francii usadily již před několika generacemi a mají francouzské státní občanství. Podle některých teorií opustily první komunity Romů indické údolí Gangy v 11. století a až do začátku 20. století putovaly po západní Asii i po Evropě. Do Francie dorazily v 15. století.
Oficiálně se termín „Gens du voyage“ používá od roku 1972, kdy byly vydány dvě vyhlášky odkazující na zákon z roku 1969 o kočovné výdělečné činnosti. Zákon zavádí kočovné průkazy a pojem spádové obce.
Gens du voyage však netvoří pouze kočovníci. Přestože původně se tento název dle definice z roku 1969 vztahoval na osoby obvykle přebývající v „mobilním pozemním příbytku“ (karavan, mobilní dům), část se jich usadila. Pouze třetina dosud žije čistě kočovným způsobem, což je problematické z hlediska označování, neboť část z nich se za „Gens du voyage“ nepovažuje.
Další problém související s terminologií je sčítání těchto osob. Z praktického i legislativního hlediska je nemožné zjistit přesný počet „Gens du voyage“, jelikož shromáždění přesných statistických údajů brání jak kočovný způsob života, tak to, že dané obyvatelstvo se s určitými označeními obtížně identifikuje.
Odhady na základě údajů z kočovných průkazů ve smyslu zákona z roku 1969 hovoří o zhruba 300 až 400 tisících Gens du voyage, avšak podle ředitele Národní federace sdružení na podporu Romů a Gens du voyage, Stéphana Lévêqua, je jich 400 až 500 tisíc. Gens du voyage je tedy přibližně 400 tisíc, což představuje 0,6 % francouzské populace.
Z hlediska způsobu života je lze rozdělit do tří zhruba stejně početných skupin: na kočovné, polokočovné a usazené, kteří příležitostně kočují v létě.
Živí se nejrůznějšími sezónními pracemi, které lze při kočovném způsobu života vykonávat. Pracují jako řemeslníci, provozují zábavní atrakce, obchodují a jsou neskutečně přizpůsobiví. Základ jejich společenství tvoří rodina.
Gens du voyage jsou většinou praktikující věřící, především katolíci nebo protestanti. 24. a 25. května pravidelně vykonávají „velkou pouť“ do Sainte-Marie de la Mer. Shromažďují se také při církevních obřadech doprovázejících křty a pohřby.
Tato společenství významně obohatila francouzskou kulturu. Manušský swing vznikl ve 30. letech 20. století a jeho prvním představitelem byl Django Reinhardt (1910–1953), dodnes představující symbol tohoto hudebního směru. Ačkoliv manušský swing v 60. a 70. letech poněkud ustoupil do pozadí, od 80. let opět zažívá rozkvět a v dnešní době je velmi úspěšný. Pořádá se stále více koncertů a festivalů (sekce romské hudby v rámci festivalu „Rues du monde“ v parku La Villette, festival Django Reinhardta v Samois sur Seine…) a počet nahrávek stoupá závratným tempem (velké hudební prodejny nedávno zavedly oddělení cikánského jazzu). Nadšení pro manušský swing si lze vysvětlit tím, že jde o jazzovou hudbu, která je zároveň přístupná, lidová i živá. Inspirovalo se jí mnoho umělců: od skupiny Paris Combo přes Mano Sola, Jamese Cartera, skupinu Les Ogres de Barbak nebo Danyho Brillanta až po Henriho Salvadora. Další významnou osobností společenství Gens du voyage je Alexandre Romanès, principál známého stejnojmenného cirkusu. Nedávno vydal svou druhou básnickou sbírku „Sur l’épaule de l’ange“ (Na rameni anděla). Zmiňme také francouzského režiséra, scénáristu, producenta a herce Tonyho Gatlifa. Na filmovém festivalu v Cannes roku 2004 získal cenu za nejlepší režii a jeho film Transylvania pak festival o dva roky později zahajoval.
Jelikož se jedná o původně kočovné společenství, stávající francouzské právní předpisy upravují především podmínky kočování a dočasného pobytu.
Každý člen společenství Gens du voyage nad 16 let musí administrativně spadat pod nějakou obec a mít povolení ke kočování. Registrace platí minimálně dva roky, po tříleté příslušnosti k obci vzniká volební právo.
Existuje několik druhů povolení ke kočování: zvláštní průkaz pro osoby vykonávající kočovné profese a jejich rodiny, ke kterému se nevydává vízum; průkaz pro důchodce, pracující nebo nezaměstnané, k němuž je třeba na policii každoročně obnovit vízum; a nakonec cestovní průkaz pro osoby bez pravidelného příjmu. Přestože v tom někdo vidí omezování svobody pohybu osob, pro úřady jsou průkazy nezbytné, pokud mají pro Gens du voyage zajistit bezpečnost a vést o nich statistiky stejně jako u zbytku populace.
Právní předpisy upravují rovněž podmínky pro přechodný pobyt a s ním spojené administrativní úkony. Zákon Louise Bessona z 5. července 2000 o podmínkách pobytu Gens du voyage stanoví obcím nad 5 000 obyvatel povinnost vyčlenit na svém území prostranství, kde budou moci pobývat, a vytvořit jim k tomu vhodné podmínky. O stání na tři až devět měsíců si lze zažádat na radnici. Kvůli nedostačujícímu počtu míst však není možné všechny žádosti uspokojit.
V březnu roku 2003 byly zákonem o vnitřní bezpečnosti zpřísněny postihy Gens du voyage v případě nelegálního stání vozidla na soukromém či veřejném prostranství. Pořádkové síly mohou v takovém případě vozidlo zabavit a až na tři roky odebrat řidičský průkaz jeho majiteli (dále je možné udělit trest odnětí svobody na 6 měsíců a pokutu ve výši 3 750 eur). Od roku 2007 mohou být na základě zákona o prevenci kriminality nelegálně pobývající Gens du voyage z pozemku vyvedeni policií.
S pobytem a přechodným usazením Gens du voyage souvisí také další zásadní otázka, a sice vzdělávání. Podle mnoha ukazatelů rodiče děti stále častěji zapisují do škol. Povinná školní docházka se od roku 1983 vztahuje i na děti kočovníků, a to od 6 do 18 let. Přes snahu ministerstva školství, aby tyto děti navštěvovaly místní školská zařízení, mnoho rodin volí domácí vzdělávání, aby tak dětem situaci usnadnily.
Povzbuzovat dialog a styky s Gens du voyage, uchovávat jejich jazyk a kulturu a poskytovat vzájemnou sociální pomoc se ve Francii snaží mnoho sdružení a institucí. Zmínit můžeme Národní unii sociálních institucí na podporu Romů (FNASAT) sídlící v Paříži, Romskou unii působící v rámci Institutu orientálních jazyků (INALCO), který mimo jiné pořádá kurzy romštiny, nebo také sdružení Pomoc při vzdělávání romských dětí (FASET), jehož členové děti podle situace jednotlivých rodin buď vyučují v „pojízdných učebnách“, doprovázejí je do tradičních škol, nebo je zapisují do dálkových kurzů.